Historie

„Po celou dobu to bylo Spandau versus Bren“ 

Bez ohledu na to, jak moc bych zde chtěl podrobně popisovat bitvu a plánování Operace Veritable, místo, jaké mám k dispozici, je prostě nedostatečné. Nicméně všude je k dispozici velké množství odborného materiálu, takže pokud máte potřebu…

Dnes se zaměříme výhradně a krátce na pancíř & speciální vybavení, neboť tato operace představuje noční můru každého tankisty – ukazuje, jak dramatický vliv mohou mít špatný terén a počasí na vojenskou Operaci. Zapadlý tank není nic jiného, než bunkr a představuje snadný cíl.

Cíl Operace Veritable (ve zkratce)

Operace Veritable začala 8. února 1945 a následující komentáře jsou založeny na posudcích po akci, byly napsány 21. skupinou armád, Britskými ozbrojenými silami a plukovníkem P.N. Vealem, velitelem 9. královského obrněného regimentu a držitelem Vojenského kříže.

Operace byla pouze jednou z řady určené k tomu, aby se Spojencům podařilo proniknout do Německa ze západu a zničit opoziční německou armádu. Jejím zvláštním cílem bylo zničit německé pozice mezi řekou Más a řekou Rýn a prorazit mezi nimi jižním směrem. Po dokončení tohoto úkolu by byla 21. skupina armád připravena na další fázi, s frontou vytvořenou podél řeky Rýn.

Plánem bylo vytvořit dvě klepeta, která by obklíčila zabarikádované německé síly. Britské a kanadské síly měly za úkol vytvořit severní „kleště“ a americké síly měly vytvořit jižní v operaci známé jako Operace Grenade. Nicméně německým jednotkám se podařilo rozvodnit řeku Roer takovým způsobem, že americké jednotky musely svůj útok odložit.

Na poznámce z denních hlášení stojí: „Nalevo 53 (velšská) pěší divize plynule postupovala a zabezpečila vyvýšené místo v severozápadním rohu Reichswaldu, bylo zajato 200 válečných zajatců. Stav půdy způsobil velké problémy. Tanky Churchill a mostní jednotky dokázaly držet krok s pěchotou, ale Flails (protiminové tanky) a Crocodilles uvízly okamžitě při překročení počáteční linie.“

Velící generál Dwight D. Eisenhower prohlásil: „Operace Veritable byla jedním z nejkrutějších bojů celé války, trpkým pomalým střetem„ mezi Spojenci a německými jednotkami.

Obrněná vozidla

Doufalo se, že po počátečním vpádu by následoval větší průlom prostřednictvím obrněné techniky, ale počasí a povrch to znemožnily. Záplavy a nepříznivé počasí omezily pohyb jen na silnice a cesty. To způsobilo jejich masivní přetížení. Německá armáda si uvědomila vzniklou situaci, udělala ze všech vesnic a měst opevnění, vybudovala protitankové příkopy a poničila silnice. Nakonec nikdo nedokázal projet s obrněnou technikou a musela se použít pěchota. V případech, kdy se obrněná technika snažila pracovat nezávisle, byly obrovské ztráty.

Takže nejefektivnější použití obrněné techniky byla blízká podpora, role, která je i v dnešním světě nepostradatelná a to jak pro poskytnutí obrovského množství palebné síly, ale je i velmi důležitá pro pěchotu, slouží jako skvělá podpora jejich morálky. A boj závisel hlavně na pěchotě. I s leteckou nadvládou se musela bitva spoléhat na divoké boje pěšáků proti pěšákům. Jeden velitel na místě prohlásil „Celou dobu to byl boj Spandau versus Bren”  .

„S ohledem na slepotu tanků v lesích je nezbytné, aby u všech postupů jak ve dne, tak v noci, pěchota postupovala před tanky, bez ohledu na to, zda tanky postupují po hřebeni, nebo přes les. Aby se zabránilo padání stromů na pěšáky, měla by pěchota pochodovat přibližně 30 yardů před tanky. Aby se to dodržovalo, v noci se musí používat světelné signály. Pěchota musí nést snadno viditelné znamení na zádech a velitelé pěchoty a tanků musí být blízko u sebe. V jednom případě nesla pěchota na zádech bílé hrnky a byla asi o 80 yardů vpředu, kde signalizovala zpět červenými světly tankům pokaždé, když se zastavila. Tento systém fungoval uspokojivě. Musí být zajištěna křídla, stejně jako přední ochrana.“

 

Speciální vybavení

Z operačního hlášení 9RTR (plukovník P.N. Veale, držitel Vojenského kříže):

„Použití tanků Crocodile slavilo obrovský úspěch,“ dle hlášení „proti opevněním. Zákopy v lesích a zastavěných místech, vážný a odhodlaný odpor jsme překonali pomocí plamene, který nadále nepřítele děsí. Postup začal v 10:30, ale terén byl v otřesném stavu a Flails (protiminová vozidla) Crocs (plamenometné tanky)  nedokázaly pokračovat, oblast výchozí linie byla brzy poseta zapadlými stroji. Ale obyčejné tanky Churchill pomalu ale jistě pokračovaly po těžkém terénu. Prvních 1 000 yardů jsme se nesetkali s odporem, ale pokusná palba kulomety  Besa byla běžně používána jak dopředu, tak do boků.“

 
„Flails“, které mohly být vzácně použity, byly na cestách beznadějně zapadlé.

 

Hlášení jasně tvrdí, žeWASPům se pro většinu operací obecně dává přednost před tanky Crocodile. WASP mají tu výhodu, že jsou přímo pod velitelem praporu, a proto jsou dostupné celou dobu. Svou užitečnost prokázaly při odstraňování nepřítele z lesů, vesnic a hospodářských budov. Plamenomety BADGER (RAM) byly použity poprvé právě v této Operaci.“

BADGER RAM byla adaptace kanadského křižníkového tanku RAM. Podvozek tanku Ram byl ideální, zvláště pak tehdy, pokud byla odstraněna hlavní věž a udělalo se místo pro nádrže plamenometu WASP.

    
WASP (vlevo) a Badger RAM Flame (vpravo)

 

Většina těchto upravených tanků Ram, nazývaných Badger, nesla plamenomet Wasp namísto předního kulometu ráže .30. Tato montáž poskytovala široký rozsah odměru zbraně. Projektor byl ve skutečnosti namontován obráceně, ale to nemělo vliv na přesnost zbraně. Zadní část byla použita pro palivo plamenometu a většina, ale ne všechny „Badgery“, zakryly otevřenou věž pancéřovým plátem. Pozdější verze měly pomocnou věž na vršku pancéřového plátu, což poskytlo kupoli pro velitele a kulomet ráže .30 na zahnání německé pěchoty, která se dostala nebezpečně blízko.

A když jsme stále u tématu plamenometů, typ LIFEBUOY (ruční plamenomet) byl používán během Operace Veritable, ale zprávy tvrdí, „že uživatelé v něj neměli důvěru, byl mechanicky nespolehlivý a příliš těžký“.

 


AVsRE
(obrněná vozidla královských inženýrů) používala proti opevněním a bunkrům, které byly mimo schopnosti krokodýlůpetardy (výbušniny).

Jednou byl železobetonový bunkr se 40 Němci zničen třemi AVsRE, které vystřelily salvy 24 střel, prorazily 4 stopy betonu a 30 Němců se okamžitě vzdalo. AVsRE nesoucí hať byly úspěšné při přemostění kráterů na silnicích a protitankových příkopů.

   
AVRE 290mm Petard Mortar a munice (vlevo) a AVRE s hatí (vpravo). 


Úryvek ze zprávy připravené kapitánem J.B Conacherem  R.Sigs

 

Operace Veritable byla považována za vojenský úspěch, a cesta pro konečný postup do Německa byla volná. Během operace jsme se naučili několik kritických věcí, které byly platné jak v té době, tak i v mé službě u obrněných vozidel dnes.

„Na operaci, ve které bojují tanky a pěchota v úzké spolupráci v zalesněném prostoru, by nemělo být pohlíženo jako na zcela jiný typ války v porovnání s operacemi v normálních evropských podmínkách. Platí stejné principy a pravidla, i když musí často být poupravena dle neobvyklých podmínek jako například snížená viditelnost, nebo omezený manévrovací prostor. Tyto dva faktory stejně jako spousta omezení a těžkostí opravdového pěšáka dělají pro velitele velmi obtížným ovlivnit bitvu, jakmile vyslal vojsko do útoku.“ (Velící důstojník, 9RTR) 

Bardia bylo malé městečko v Libyi, blízko egyptské hranice. Během prvních fází války bylo pod vládou Italů, kterým velel generál Annibale Bergonzoli. V roce 1940 tlačili Italové směrem kupředu do Egypta, ale byli zatlačeni zpět k Bardii společnými britskými a indickými silami.

Ráno 3. ledna 1941 zaútočila 16. brigáda 6. australská divize na Italy ve městě Bardia, zatímco 2/6. prapor provedl klamný útok. Později toho dne se k útoku připojila 17. brigáda, která sestávala zejména z pěchoty podporované tanky a dvojplošníky.

Dvojplošníky podporující australské vojáky během útoku na město Bardia.

 

Bitva u Bardie byla první vojenskou operací Austrálie ve válce a představovala výrazný úspěch. Během dvou dnů byli Italové z Bardie zcela vyhnáni. Existují historky o tom, že Australané měli ze svého úspěchu takovou radost, že celý další den oslavovali v pravém australském stylu!

Během afrického tažení přecházelo městečko Bardia z rukou do rukou mezi silami Spojenců a Osy. Nakonec bylo opuštěno Němci po jejich porážce u El Alameinu v listopadu 1942.

Australské jednotky hledají zbytky italských sil ve městě.

Medaile hrdinů představují nový seriál, ve kterém se podíváme na názvy medailí ve hře. Obdrželi jste některý z těchto epických úspěchů a chcete vědět více o lidech, po kterých je pojmenován? Nyní máte možnost!

Tento měsíc se podíváme na Orlikovu medaili, která se uděluje za zničení tří nebo více tanků nebo stíhačů tanků pomocí lehkého tanku.

Medaile byla pojmenována po Edmundu Romanu Orlikovi, polském tankovém veliteli, který se v roce 1939 ukázal být jedním z prvních tankových hrdinů světa.

Před válkou byl studentem architektury na univerzitě v Polsku. Po vypuknutí války skončil jako seržant první třídy (SFC) v polské armádě a velitel tančíku TKS – tato miniaturní vozidla tvořila základ polských pancéřových sil v okamžiku německé invaze do Polska.

 

 

TKS seržanta Orlika bylo vyzbrojeno jediným 20 mm dělem. V průběhu jediného týdne se mu podařilo samostatně zničit 13 nepřátelských tanků.

První tři byly zničeny 14. září 1939 během bitvy o Brochów. Bitva skončila naprostým polským vítězstvím.

18. září 1939 byl on a dvě vozidla vyzbrojená pouze kulomety posláni k provedení průzkumu v polských lesích. Po náhlém objevení nepřátelských vozidel Orlik přikázal dvěma podpůrným vozidlům ustoupit, zatímco jeho vlastní TKS krylo jejich únik.

Orlik si našel dobré místo k úkrytu a připravil přepadení. Objevil se konvoj nepřátelských vozidel vedený třemi tanky Pz.Kpfw. 35 (t) z 1. lehké divize. Pomocí jediného tanku TKS se Orlikovi podařilo zničit všechny tři nepřátelské tanky a také několik dalších vozidel. Zajal také dva vězně a pokusil se zachránit posádku z hořícího tanku. Jedním z těchto vážně zraněných při útoku byl velitel čety, Viktor IV Albrecht von Ratibor, potomek německého prince a dědic titulu vévody.

Příběh Edmunda Orlika zde však nekončí. Následující den se on a jeho TKS zúčastnili bitvy o Sieraków. Obrněná jednotka Wehrmachtu, která právě dorazila z obří bitvy o Bzuru, zaútočila na vesnici s vidinou snadného vítězství. Byla však zadržena mnohem menší polskou silou, která zahrnovala Orlikův tank TKS. Polské síly zničily více než 20 tanků, z nichž sedm bylo zničeno samotným Orlikem. A znovu se jednalo většinou o tanky Pz. Kpfw. 35 (t)s.

Nakonec došla Orlikovi a jeho polským spolubojovníkům munice, a tak museli ustoupit. Až do tohoto okamžiku se Orliekovu TKS podařilo zničit celkem 13 německých tanků během jediného týdne boje.

Navzdory hrdinným akcím Orlika Polsko proti Němcům prohrávalo. O týden či trochu později se zúčastnil bitvy o Varšavu, ale potom už nemohl dělat téměř nic. Podařilo se mu však přežít válku. Poté pokračoval ve své kariéře architekta a žil klidným životem až do smrti v roce 1982.

Erwin Rommel byl jedním z nejvýznačnějších a nejrespektovanějších velitelů druhé světové války.  Jeho velitelský a vůdcovský talent se poprvé projevil během první světové války. Obdržel několik ocenění, včetně Železného kříže první třídy a řádu Pour le Mérite, což tehdy bylo nejvyšší německé vojenské ocenění.

Proslavil se ve druhé světové válce, zejména díky velení německým silám ve Francii a severoafrickému tažení během let 1941 až 1943. Jeho činy a úspěchy mu od britských novinářů vysloužily přezdívku pouštní liška.

Jednotky Afrika Korps bojovaly v roce 1941 převáženě kolem strategicky důležitého přístavu Tobruk v Libyi. Obležení města trvalo 240 dní, ale ke konci začínalo být Rommelovi zřejmé, že úspěch již není pravděpodobný.

Spojenecké síly vycítily, že vítězství u Tobruku je blízko. V listopadu 1941 tedy spustily operaci Crusader a pokusily se Němce z oblasti vytlačit. Navzdory všemu se Rommelovy síly bránily tvrdě a způsobily britským jednotkám těžké ztráty.  Všechno to však skončilo 7. prosince 1941, když kvůli nedostatku zásob a posil z Itálie musely Rommelovy jednotky obležení zanechat a stáhnout se.

Rommel s 15. tankovou divizí v severní Africe

 

Nikdo z britského velení nevěřil, že se Afrika Korps stahují na dlouho. Nějakou dobu však žádné útoky nečekali. Namísto posílení obrany Britové pokračovali k městu Tripolis a roztáhli své linie na velkou vzdálenost. Aby toho nebylo málo, jednotky Royal Air Force byly navíc odveleny ke zdánlivě naléhavějšímu úkolu podporovat britské jednotky na Maltě.

Rommel se však potichu pustil do práce a rychle znovu nabral sílu. Jeho nová pozice u města El Agheila poskytovala bližší napojení na zásobovací trasy Osy. Rommelovy jednotky navíc dostaly nové tanky z Německa.  Posílené, zásobené a přezbrojené jednotky Osy zaútočily na Spojence 21. ledna 1942 zcela zdrcující silou a zastihly je naprosto nepřipravené.

Překvapení byli i někteří z vrchního velení Osy – Italové požadovali Rommelův návrat a odmítli akci podpořit. Rommel však nikdy neměl s odmítnutím rozkazu potíže a v postupu pokračoval. Zvládl znovu dobýt rozsáhlou oblast včetně města Benghází, kde se soustřeďovalo velké množství britského arzenálu. Osa se během dvou týdnů opět prodrala na vzdálenost 56 km od Tobruku. Odtud již německé jednotky zvládly pronásledovat Brity až do Egypta. Jednalo se o poslední skutečně jednoznačné vítězství Osy během severoafrického tažení.

Rommel promlouvá ke svým vojákům

Jste povinni se přihlásit ke zobrazení této stránky.

Medaile hrdinů představují nový seriál, ve kterém se podíváme na názvy medailí ve hře. Obdrželi jste některý z těchto epických úspěchů a chcete vědět více o lidech, po kterých je pojmenován? Nyní máte možnost!

Tento měsíc se podíváme na Kolobanovovu medaili, která se uděluje, když se ocitnete sám proti pěti nebo více nepřátelským tankům nebo samohybným houfnicím a zvítězíte. 

Zinoviy Kolobanov byl sovětský velitel tanku během 2. světové války, který velel tanku KV-1 a je často považován za druhé nejlepší sovětské tankové eso.

Narodil se na začátku roku 1910 a do Rudé armády vstoupil v roce 1933. V roce 1939 se účastnil Zimní války proti Finsku a tvořil část kolony, která vjela do Vyborgu na konci konfliktu. I když byl původně oslavován Sověty za své akce ve válce, byl brzy potrestán za bratření s nepřítelem. Nicméně jeho schopnosti byly znovu brzy třeba a byl převelen na frontu, aby se zúčastnil bojů proti Němcům.

Kolobanov a posádka jeho tanku

19. srpna 1941 se mu podařil jeho nejlepší kousek, když velel malé jednotce pěti tanků KV-1 působící poblíž města Krasnogvardeysk (nyní Gatchina), které se nacházelo v blízkosti Petrohradu (v té době Leningradu). Kolobanova jednotka byla zakopána a ukryta na okraji močálu a podařilo se ji přepadnout celý konvoj německých tanků – 8. pancéřovou divizi.

A léčka byla tak dobře připravena, že dva německé tanky byly zničeny dříve, než zjistily, co se stalo. I když si Němci uvědomili, že byli přepadeni, trvalo jim chvíli, než zjistili odkud útok přichází. Mezitím se Kolobanovu týmu podařilo zničit německý tank v zadní části konvoje a všechny je uvěznil na jednom místě.

V tuto chvíli se jim podařilo objevit Kolobanovův tank, ale další čtyři tanky KV-1 jednotky byly stále skryty. Němci se pokusili zaútočit, ale utopili se v močálu, zatímco na ně všech pět tanků KV-1 střílelo. Celkem bylo zničeno 43 německých tanků (většinou typu Panzer II a Panzer III), 22 z nich Kolobanovým vlastním tankem KV-1.

Po bitvě Kolobanov a jeho posádka zjistila, že jejich tank KV-1 byl zasažen 135krát – žádná ze střel neprobila pancíř. Za svoji snahu byl Kolobanov vyznamenán Řádem rudé zástavy za výjimečné hrdinství a odvahu na bojišti. Řidič, Andrei Usov, obdržel Leninův řád za příkladné služby.

Navzdory tomu, že Zinoviy Kolobanov utrpěl v roce 1942 vážné zranění, válku přežil. Celkem sloužil v Rudé armádě dvacet pět let, než ji opustil v roce 1960 jako podplukovník. I když obdržel mnoho ocenění za své služby, nikdy mu nebylo uděleno ocenění Hrdina Sovětského svazu. Odešel pracovat do společnosti MAZ (Automobilový závod Minsk) v Bělorusku. Na začátku 80. let byl ve vesnici Noviy Uchkhov vybudován na památku Kolobanova pomník. Pomník se skládá z tanku na podstavci. Nepodařilo se jim však najít tank KV-1, takže se museli spokojit s tankem IS-2!

Pomník ve vesnici Noviy Uchkhov. Toto je skutečně tank IS-2.

 

Zinoviy Kolobanov zemřel v roce 1995. Další pomník na jeho počest byl postaven v Minsku v roce 2006.

Operace Frühlingserwachen („Jarní probuzení“) se odehrála mezi 6. a 16. březnem 1945 a je považována za poslední velkou německou ofenzívu druhé světové války. Ofenzíva proběhla na východní frontě, v Maďarsku. Německé útoky se soustředily v okolí Balatonu, oblasti s nesmírným logistickým významem, neboť zde se nacházely některé z posledních Němcům dostupných zásob nafty.

Německé síly Sovětské síly
  • Části německé Skupiny armád Jih   (Heeresgruppe Süd)
  • Německá 6. tanková armáda SS – včetně 1. SS obrněné divize Leibstandarte SS Adolf Hitler
  • Německá 2. tanková armáda 
  • Německá 6. armáda („Armeegruppe Balck“)
  • Maďarská 3. armáda
  • Části německé Skupiny armád E (Heeresgruppe E)
  • Části sovětského 3. ukrajinského frontu
  • 4. gardová armáda
  • 6. gardová tanková armáda 
  • 9. gardová armáda
  • 26. armáda
  • 27. armáda
  • 46. armáda
  • 57. armáda
  • Bulharská 1. armáda

 

Plánovaný německý postup

Sovětští vojáci na pochodu

 

Není možné zde podrobně rozebrat přípravnou fázi a budování sil k ofenzívě, pojďme se proto rovnou vrhnout na její zahájení:

 

Jarní probuzení začíná

Operace Jarní probuzení oficiálně začala v 04:30, 6. března. Zahájila ji masivní dělostřelecká příprava provedená dělostřelectvem 6. tankové armády SS a po ní následoval postup motorizované pěchoty divize Leibstandarte.


Němečtí vojáci

Jejich prvním úkolem bylo vyčistit několik cest skrze sovětská minová pole, než budou moci zahájit útok na rozsáhlý systém zákopů. To jim zabralo celé ráno ale umožnilo to obrněným silám divize zahájit postup vpřed. Tanky a polopásová vozidla narazily na značné potíže a často uvízly v bahnitém terénu této oblasti. To způsobilo, že pancéřoví granátníci museli své údery provádět bez obrněné podpory a postup byl pomalý.

Po levém boku Leibstandarte, divize Hitlerjugend postupovala s obdobnými potížemi. Síly 2. tankového sboru SS se dokonce dostaly na výchozí pozice útoku až při setmění, takže Sověti měli čas rozmístit další pěchotní síly a také malé množství tankové podpory.

7. března konečně německý útok začal v plné síle. Jak divize Leibstandarte tak divize Hitlerjugend konečně prorazily sovětskou obranu a mohly vyslat své obrněné jednotky do akce. Brzy 8. března Hitlerjugend postoupila o 16 km, dokud nenarazila na dělostřelectvo zakopané na hřebenech. Za rozbřesku příštího dne tucet Jagdpantherů a Jagdpanzerů IV vyrazil do kopce a zatlačil obránce zpět.


Jagdpanzer IV

Němci nyní přímo narazili na sovětský 30. sbor a 18. tankový sbor. Následovaly zuřivé boje, kde Sověti dokonce použili své protiletadlové dělostřelectvo k přímé palbě proti německým tankům. Druhého dne se k útoku přidaly divize Hohenstaufen a Wiking.

I. tankový sbor SS nyní dohnal ustupující Sověty u kanálu Sió. Německé Panthery a Jagdpanthery způsobily těžké ztráty sovětským kolonám nákladních vozů, které doposud nestihly kanál překročit. Boje podél kanálu Sió vyvrcholily 12. března úpornou snahou vytvořit na druhé straně 30 metrové překážky předmostí. Útok Hitlerjugend skončil neúspěchem, když jeho palebná podpora tanky a Jagdpanzery byla zahnána z břehů kanálu ničivou palbou protitankových děl. Motorisovaná pěchota se pokusila postoupit pomocí gumových člunů ale kulometná palba jí způsobila těžké ztráty. Ti nemnozí, kteří to dokázali, vytvořili improvizované předmostí. V sektoru divize Leibstandarte útok postupoval stále lépe a lépe a divizi se podařilo postoupit se svými vojáky vpřed skrze město, poskytující dobré krytí před palbou.

 


88mm flak v podpůrném postavení

K podpoře útoku byla přisunuta smrtící 88 mm protiletadlová děla a těžké tanky Tiger II. Společnými silami zničily mnoho sovětských protitankových zbraní a opevnění. Němci konečně upevnili předmostí a ženisté se pustili do práce na stavbě tankového mostu. Jeden Jagdpanzer IV jej překonal, ovšem most neunesl tíhu druhého a ten se propadl do vody. Jen za neustálých oprav se podařilo most udržet v provozu a umožnit přísun posil, které byly zoufale zapotřebí pro vypořádání se s protiútokem pluku tanků T-34/85.

 

Sovětský protiútok


Tanky T-34/85

I. tankový sbor SS dokázal most zajistit po další tři dny, odrážejíc nespočetné protiútoky. V tuto chvíli již Sověti způsobovali Němcům obrovské ztráty.

Když byla jižní cesta zcela zablokovaná, Němci se rozhodli změnit zaměření severním směrem. Divize Leibstandarte a Hitlerjugend dostaly rozkazy zanechat aktuálních akcí a přesunout se severně, než se připojí k útokům směrem na Dunaj.

K ničemu to ovšem nevedlo, neboť následujícího dne zahájili ofenzívu Sověti. Více než 3 000 vozidel, včetně 600 tanků, vtrhlo za Budapešť a prohnalo se po obou stranách jezera Velence. IV. tankový sbor SS byl tímto náporem pohlcen a divize Wiking byla téměř obklíčena poté, co se po jejím boku zhroutila maďarská divize. Hitler vydal rozkaz, aby se divize držela za každou cenu.  Divizní velitel SS-Oberführer Karl Ullrich ignoroval rozkazy a stáhnul své muže než byli obklíčeni. Na pomoc jim přišla divize Hohenstaufen, také navzdory Vůdcovým rozkazům.

 

Německá fronta se hroutí

I. tankový sbor SS, ustupující největší možnou rychlostí na sever, aby se vyhnul obklíčení, se dokázal dostat z pasti, ovšem za cenu obrovských ztrát na výbavě. K 20. březnu 1945 I. tankovému sboru SS zbývalo pouze 80 tanků, útočných děl a samohybných děl. Všechny divize Waffen-SS byly těžce zasaženy, v tuto chvíli většina z nich byla pod 50% stavu a měla mizivé naděje na posily.


Vyřazený StuG 40 Ausf.G

Německá fronta v Maďarsku byla rozdrcena a začala ustupovat do Rakouska, s cílem bránit hlavní město Vídeň. Divize Waffen SS nyní při neustálém ústupu chránily zadní voje.

Hitlerovou reakcí na ústup Waffen SS byla zuřivost. Rozkázal 6. tankové armádě SS sundat si nacistické pásky; v jeho očích již nebyli hodni nést jeho jméno na své uniformě. 

Morálka klesla na velmi nízkou úroveň a mnoho vojáků dezertovalo – mnozí poznali, že válka je již ztracena

 

„Bůh stvořil člověka, ale nedal si to patentovat, a tak to teď po něm může dělat kdejakej blbec.“ Jan Werich